Není to jednoduché nebo jsem jen hloupá

24. srpna 2015 v 13:49 | Zoett |  Ostatní články.
Upřímně, když jsem si přečetla téma týdne, byla jsem nadšená.
Nadšení už ale z větší části vyprchalo, jelikož jsem zjistila, že o tom vlastně skoro nic nevím.

Jako většina lidí žiju svůj "obyčejný" život, mám kamarády, rodinu a už jsem byla do někoho poblázněná. Nikdy mě ale nenapadlo, o tom nějak dopodrobna přemýšlet, teď mi ale přišla do hlavy ta otázka: "Koho mám ráda a koho miluju?"
Přestože je pro některé odpověď asi snadná, pro mě ne, vlastně ani nevím, jaká by měla být ta " jasná" odpověď pro ostatní, jestli by to popsali, že milují rodinu a partnera nebo jestli milují všechny nejbližší včetně přátel..

V téhle době se tím slovem - milovat - tak plýtvá, že už ani já sama nemám jasno.
Á, teď jsem zrovna napsala větu, která mě přivedla na to, že aspoň v něčem vidím ten zásadní rozdíl.
Pokud to nějak jednoduše rozřadím - mám ráda mou kamarádku, miluju mou mámu a mého kluka (vlastně nemám kluka, ale berme to jako příklad).
Bože, ale vždyť takhle jednoduché to přece nemůže být, ale pokud se v článku a polemizování chci posunout dál, musím to teoreticky vzít takto.

Vztahová láska. Je to donekonečna omílané téma a tam je určitě strašně důležité, zda někoho milujete nebo máte rádi (jako kamaráda).
Pokud ho máte rádi, nechcete si ho ve většině případů vzít, založit s ním rodinu a pozorovat romantický západ slunce z verandy.
Pokud ho milujete, budete v něco z toho třeba doufat.

Jakmile jsem zrovna zauvažovala, jak bych se k tomu ještě vyjádřila, opět mě polil strach.
Poslední dobou o tom často přemýšlím a mám do budoucna velké obavy - pokud někoho najdu a nebudu zamilovaná už od začátku, zamiluju se do něj s postupem času (totéž on) nebo to prostě nepůjde, a pokud už se zamiluju, stejně to vyprchá..

Představuju si lásku samu o sobě jako strašně krásnou, velkou a silnou.
Ale co když taková láska trvá jen chvíli a pak se to rozpadne, protože už se budeme znát, a souznění bude pryč? A nebo spolu budeme jen ze zvyku?
To by bylo přece smutné a vyčerpávající.
Navíc všude kolem jsou krásné holky, může se mu zalíbit kterákoli jiná.
Co pak se mnou?
Odpovědi se snažím hledat všude kolem, ale zatím mě žádná z nich neutěšila.

Vskutku si teď připadám poněkud hloupě, vsadím se, že za pár hodin bude na blogu spousta článků týkající se tohoto tématu, kde budou lidé popisovat rozdíly s pocitem, že to bylo všem už od začátku jasné..
A pak jsem tady já, snažím se rozluštit toto pro mne veliké klišé, ale teď si s mým věkem 15 let připadám nedozrálé a naivně.
Vlastně kdo v tomto věku takový nebyl/není/nebude?

Takže, abych nějak uzavřela tuto podivnou snůšku naivity, láska je komplikovaná "věc" a každý ji vidí trošku z jiného úhlu (snad).
Musím to napsat takhle, nechci totiž sama sebe vidět jako hloupou, protože narozdíl od ostatních já mám po napsání tohoto článku mozek na kaši.

(obr - deviantart.com)

Jinak se omlouvám za neaktivitu minulý týden, nebyla jsem moc doma.. ^^
 

Dnešní procházka po parku + 200 lidí

14. srpna 2015 v 23:55 | Zoett |  Foto deník (fotky).
Ba dum tss! Zdravím všechny, podařilo se mi překonat "hranici" 200 lidí na mém blogu. :3

Tímto bych vám chtěla strašně moc poděkovat za podporu, protože jak už to běžně bývá, bez vás bych to nedokázala. Snad budete nadále číst mé články a dělat mě šťastnou.
Psaní na blogu mě hodně posunulo dál i v soukromí - mé období neštěstí přešlo v období štěstí a to jen kvůli vám. I přes to, že sedím sama na posteli, mám pocit, že sama nejsem.
Mám pocit, že je víc lidí jako já, než jsem kdy doufala, a to je úžasné. :3
Děkuju!
............................................................................................................................................................
Tak abych se už vrhla na dnešek. Dneska jsem už chtěla napsat nový článek, ale za boha jsem nevěděla, o čem by měl být. Tak jsem zadala do googlu: "O čem psát článek" a našla přesně to, co jsem potřebovala - nakopnutí, abych vyrazila ven.
A tak jsem si sbalila batoh, převlékla jsem se do lidské podoby a vyrazila někam do prázdná.
Bylo celkem příjemné počasí - vítr, né takový pařák (duší) - sice jsem pořádně neviděla na cestu, jelikož mé vlasy byly všude, ale i tak jsem si unášející větřík užívala, jak se patří. Bloudila jsem po městě jako ztracené dítě, šla jsem tam, kam mě nohy vedly a ocitla jsem se v parku, klasika.
Na klidném, mírumilovném místě, kde už léto dávalo sbohem.
Jsem tak ráda, že jsem zbloudila zrovna tam, protože jsem konečně dobila chybějící energii po týdnech válení si šunek.

Takže tady máte pár fotek, protože vím, že je to s nimi osobnější a má to větší kouzlo.
Omlouvám se, že kvalita fotek je taková obyčejná, ale foťák nemám.

V parku jsou nádherná dřevěná zvířata.




Stromy rozhodně stojí za zmínku, i když tvoří 90% většiny parků.

Kromě fotek jsem nafotila asi 2 selfie, ale ty už za zmínku nestojí. :D
Tak sladkou noc.

PS: Nové články si přečtu zítra, už jsem fakt mrtvá.

Realita není vždy zapsána v paměti

12. srpna 2015 v 16:57 | Zoett |  Ostatní články.
Ležím na karimatce se sluchátky v uších a přemýšlím nad článkem.
Hlas v mé hlavě, co mi našeptává to, po čem toužím.
Ten hlas je tam nahoře, tam, kde je největší temnota a odehrávají se pozoruhodné procesy.
Malý človíček s mou tváří a se všemi mými nedokonalostmi sedí v zákoutí mého mozku a lehounce šeptá, já si jen stěží nemohu užívat to teplo, které mě polilo a se sebou vzalo i ta slova.
Bylo to jako horká sprcha, dostala se až k mým prstům, prokrvila je, oživila.
Prsty se začínají bez mého (s)vědomí svírat, kopírovat ten známý tvar.

Teplo se vlilo i do dolních končetin, které začaly rudnout a poté se daly do pohybu.
Proč? Proč se zvedají ty nohy, které vždy bývaly mými otrokyněmi?
Kam jdou? Odpověď je - nemám zdání.

Najednou bylo celé mé tělo volné, mohlo si dělat, co chtělo.
Takhle to přece nejde, do zelené pokličky (originální nadávka 3. stupně), já musím a chci určovat děj!
Zdá se, že varování zabralo, podezřele rychle, ale to už nebylo podstatné.
Najednou jsem totiž pocítila známý pohyb, tělo už zase patřilo mně, ale něco nebo spíše někoho vzalo se sebou.

Mrtvé maso, které už nikdy nepocítí dominanci svého pána, leželo nehybně na zemi a já měla v hlavě černou díru, kterou ten malý človíček vykousal, jako by mu někdo podstrčil kinder vajíčko - koušete, odlamujete, až nezbyde nic.

Vzalo se sebou - přes mé oči se majitelka těla ležícího přede mnou dívala sama na sebe a lehounce chichotala s človíčkem v zákoutí, jež to celé způsobil.

Že jste nepochopili? Nedivím se, takové jsou mé myšlenky často - nepochopitelné.
(obr - www.weheartit.com)

Mimochodem nemůžu nezmítit ironii blogu.cz, jelikož je celý "zasypán" články o uprchlících a najednou téma: "Vnitřní démoni"? Nevím proč, ale když jsem sjela níž po hlavní straně, tak mi ten velký nápis zněl jako jiný název pro tu samou věc. Ách jo, snad se prodávají léky i na můj typ šílenství. :D

PS: Středa není zrovna začátek týdne, ale lenost zabírá spoustu času, to se nezdá. :D
 


15 faktů o velké podivínce?

Takže po asi po 2 týdnech na blogu a s pocitem, že mé články občas čte taky někdo jiný než já, jsem se rozhodla o sobě něco napsat. :)
Takže se, pokud to čtete, snažte, prosím, neusnout. :D

1. Je mi 15 a v září, což je sakra brzo, nastupuju na gymnázium.
2. Zbožňuju seriály: Pretty little liars (aktuálně sleduju 5. sérii), Doctor who (dosledováno), Sherlock (dosledováno), The vampire diaries (dosledováno).
3. Můj nejoblíbenější film je Má mě rád, nemá mě rád.
4. Nikdy jsem s nikým nechodila, pokud se ovšem nepočítá "vztah" ve 2. třídě trvající zhruba 4 dny. :D A asi ani nechci. Sice by bylo fajn najít chytrého, milého kluka, který mě bude mít rád takovou, jaká jsem, ale stejně nevím, kde bych ho našla a jak bych s ním dokázala mluvit, jsem šíleně stydlivá. :D
5. Lidé si myslí, že jsem chytrá a idiot zároveň - jde mi škola, občas myslím nad "velkými" věcmi, ale zároveň jsem podle lidí, co mě strašně "znají", asociál, který nevyhledává kontakt a neumí říct ne, nadchne ho nová propiska a neustále mluví o nevšedních věcech.
6. Vyhledáván lidský kontakt, jen ho neumím navázat s každym, to je toho. :D
7. Všechno si plánuju.
8. Jsem strašný jedlík, ale nejsem tlustá, i když se mi kamarádka pořád snaží vecpat, že ještě jedno dvě kila, tlustá budu. Ale houbeles, vždycky jsem byla podvyživená a konečně nejsem, 171 cm/60 kilo přece není tak strašné, já rozhodně hubnout nehodlám.
9. Od malička nosím brýle a teď jsem se vyšplhala na celkem dost vysoké dioptrie.
10. Mám strašně světlou pleť a už ve středu si jdu zkontrolovat dvě podivné znaménka, tak snad to dopadne dobře.
11. Miluju déšť.
12. Nikdy jsem nepila bubble tea, Starbucks ani podobné hitovky. Možnost jsem již měla, ale místo toho jsem si šla koupit tričko, kterých opravdu nemám 3 prdele, vlastně žádného oblečení. :\
13. Z 95℅ nenávidím léto.
14. Snažím se zvládnou 30 denní výzvy na břicho a zadek. Prostě chci mít pěkný zadek a pevné břicho (pro sebe, ne abych zaujala opačné pohlaví).
15. Zrovna mám nohy opřené o zeď a přestávám cítit ruce.
Logické, že? :D

Taky mám takové retro. :3 A nikdy nevyměním za čočky, i přes ty dioptrie jsem to zkrátka já.
(obr - www.sheknows.com)

PS: Ze začátku týdne asi bude zase článek k tématu týdne a ke konci další fakta, fakt mě to baví. :D

„Kešky"! Seznamte se

6. srpna 2015 v 16:19 | Zoett |  Články a zase jen články.
Zdravím. Spousta z vás asi nebude vědět, co je to keška (keš, cache..).
Chci vás s tím aspoň trochu seznámit, jelikož jsem se i já nedávno stala kačerem.
Takže jsem si přichystala nějaké otázky a odpovědi. :)

Co je to keška? Keška je krabička různé velikosti (mikro, malá, střední, velká).
Co v ní je? Základ je logbook, poté ve větších velikostech, jak je mikro, bývají i jiné věci.
Co je to logbook? Logbook je zpravidla něco, na co (do čeho) je možné zapsat svou přezdívku (knížečka, papír, blok..), kterou máte na stránkách geocaching.com/cz/sk/..
Co bývá v krabičkách? Kromě logbooku (+ tužka a mudlokarta v některých) různé věci; plyšaci, ořezávátka, přívěšky.. Bývají tam i pamětní mince, které si nechají hráči vyřezat ze dřeva se svou přezdívkou (myslím, že jen ze dřeva :D).
Je něco, co tam nemůže být? Nedává se tam jídlo a věci, co se mohou zkazit.
Co je to mudlokarta? To je karta pro lidi, kteří neví, co jsou to kešky, a nějakou by našli.
To, co je v krabičkách, si mohu jednoduše vzít? Ne, jen vyměnit za věci stejné hodnoty (logbook, tužku k logbooku a mudlo kartu ne). Mince jen za mince.
Co mi zabrání věci jen tak vzít? Pouze vlastní svědomí. :)
Jak kešku najdu? Na stránkách (dole napsáno) jsou vždy k jednotlivým keším souřadnice, nápověda a podobně. Některé souřadnice budete muset "vyluštit".
Co když mě u toho někdo uvidí, nevadí to? Vádí. Lidé, kteří neví, co to je (mudlové), by mohli kešku ukrást či poškodit, proto je důležité, aby vás u toho nikdo neviděl, na některé místa budete muset chodit třeba k večeru, kdy už tam mudlové nebudou.
Musím tam chodit sam/sama? Ne, klidně se sebou můžeš vzít jiného kačera, dokonce i mudlu.
Jak poznám, že to, co jsem našel/našla, je keška? Většinou bývají označené znakem. Všechny ale nemusí, poté musíte použít rozum nebo se můžete na strankách podívat na fotky (bývají u jednotlivých keší zvlášť).
Na co to vlastně je? Jen tak, třeba pro radost nebo důvod k procházce.
Zapíšu se a to je vše? Ne, na stránkách se ještě musíte svůj objev zalogovat.
Musím být zaregistovaný/á, nemůžu tam napsat třeba jméno? Ne, zapsání je potřeba přezdívka. Jinak, kešky jako můžete hledat i bez toho, zapisovat se ale ne.
Co když mě někdo přece jenom s ní uvidí? Snažte se to co nejvíc zamaskovat.
Kde všude může keška být? Téměř všude, na některé je ale potřeba i vybavení, jelikož jsou třeba na stromě, poznáté to podle popisu a obtížnosti terénu.
V kterých zemích jsou? Jsou téměř všude po světě. Kde? To najdeš na mapě na stránkách.

Více informacích na geocaching.com/cz/sk/..

Pokud mezi vámi jsou nějací kaceři, napište mi do komentářů, i v případě nějakých otázek a čehokoliv.
Jen upozorním, že nevím vše, nejsem nijak pokročilý kačer.
Příjemný "lov"! :)

(obr - www.elektronovinky.cz, www.geocaching.com)

Zapojte i mozek, prosím

3. srpna 2015 v 11:27 | Zoett |  Ostatní články.
Když jsem si přečetla téma, trochu mě to zarazilo. Emoce a nesmysl?
Ale vlastně i jo, i emoce jsou někdy nesmysly, které nám v něčem brání, něco ztěžují.
Kdy nemůžeme udělat něco, co chceme\je po nás požadované.
Ano, nesmysly jsou, když je taháte do situacích, na místa, kde nemají, co dělat, nebo vy je zkrátka nechcete.

Lidé, kteří projevují až moc emocí, jsou za "citlivky".
Všechno je rozpláče, nedokáží nikomu ublížit a nechtějí mít spory.
No, mezi tuhle skupinu vlastně patřím i já.
Mé city už jsou na pokraji hlouposti, nějraději bych je někam nakopala.
Někdy si totiž lidé zaslouží, aby se k ním někdo choval hnusně.
Vždycky to nemůže být - ty po mně kamenem, já po tobě chlebem.
Jsou hnusní na mě, já budu na ně! Tak v čem je sakra problém?
Já to nedokážu, neumím to a snažím se občasné chování jedinců zkrátka přežít.

Pak je tady opak "citlivek" ti chladní.
Emoce moc neprojevují nebo je nemají. Pro většinu jsou to "zlouni" (vymyšlený název :D).
Někteří skutečně jsou a s těma to lehké není. Ale nemusí takoví být všichni.
Někdy by zkrátka stačilo, kdyby se lidé starali sami o sebe.
Jenže to je těžké potlačit tu rýpavou vlastnost, že?!

No, většina sice emoce má, ale i tak se často chováme (lidé) jako prasata, ničíme, hubíme.
K emocím je také potřeba přidat mozek, jinak je to na..
(obr - www.filosofie-uspechu.cz)

Jsem krásná!

2. srpna 2015 v 20:27 | Zoett |  Články a zase jen články.
Vzhledem k tomu, že blog mám asi 4 dny, tak abych hned ze začátku nezakrněla, rozhodla jsem se napsat nový článek. (You don't say)
Vskutku nevím, jestli to někdo bude číst, ale vzhledem k tomu, že nadpis zní celkem arogantně, tak třeba. :D
Přiznám se ale, že i kdyby ne, nevadí mi to, protože tenhle blog je vlastně hodně pro mě, abych to všechno nemusela dusit v sobě. :) A teď už k samotnému článku:

"Jsem hezká" tuhle větu by si měla říct každá dívka, zvláště ty s nízkým sebevědomím, protože je opravdu smutné, když skutečně krásné holky, které potkáte skoro všude, na sobě vidí jenom chyby, které jim buď dokola předhazuje okolí nebo si je samy vsugerují.
To, že vás nikdo nehodil do pytle mezi "nejkrásnější" holky ze školy či z města nebo vám nikdo na ask anonymně (samozřejmě) nenapsal, že jste překrásná, ať přidáte fotečku, přece neznamená, že krásná nejste.
Nemůžu si pomoct, ale ty rádoby "krásné" slečny, bývají z 95% jen laciné zboží bez kapky charakteru, a jak už to s lacinými věcmi bývá - je o ně velký zájem, ale dlouho s vámi nepobudou.
Tyto "slečny" bývají většinou skryté pod tunou nánosu, nazývaného make-up.
Neříkám, že zakrytí nedokonalostí, zvýraznění očí či jiné oblasti je špatné, ale když toho má dotyčná na sobě opravdu hodně a ještě si to nakombinuje tak, že v 15 vypadá jako 20 létá povolná holka stojící u dálnice (akorát sedí za lavicí ve škole), něco je špatně.

Co se týká toho okolí, možná vám někdo řekl nebo jste zaslechla něco, co vás ranilo a přimělo se v rohu pokoje krčit a nezdravou dobu se pozorovat v zrcátku, spousta lidí má tu čest s touto situací a spouště potom určitě kleslo sebevědomí do nedohledné hloubky.
Stalo se to samozřejmě i mně, navzdory tomu, že mi někteří několikrát opakovali, že krásná jsem, se vždy objevil někdo, pro koho jsem podle něj nebyla dost dobrá a kdo mi to samozřejmě musel dát najevo.
Ze začátku mi to vadilo a prožívala jsem situaci popisovanou výše, ale nějak jsem se dokázala chytnout toho pěkného a vybudovat si v tomhle směru sebevědomí, které mi už asi těžko někdo vezme. Teď už mi nedělá problémy říct si, že jsem krásná (s namyšleností to nic společného nemá, to už je něco trochu jiného), a přála bych si, aby si tohle řeklo daleko více dívek, které by si zasloužily mít sebevědomí daleko někde jinde. Výš.

Přece jenom není potřeba mít dokonalou postavu, důležité je, abyste se vy cítily dobře.
Já byla odjakživa dost hubená, i když jsem jedla, co jsem chtěla.
Většina ostatních holek mi záviděla, sice mě nazývaly vyhublou, ale nezapomněly dodat, že to je právě to, co se jim líbí. Já naopak vzhlížela k ním, ke krásným bokům a aspoň nějakému zadku.
A co se nestalo, uběhl rok a já přibrala asi 13 kilo, teď se to snažím trochu zpevnit, takže jsem se rozhodla začít cvičit, i když pro mě byl sport po většinu života něco jako sprosté slovo. :D

(obr - preview.www.thedailygreen.com)


Období neštěstí

1. srpna 2015 v 15:25 | Zoett |  Články a zase jen články.
Možná to někdo taky zrovna prožívá nebo prožil.
Období, kdy má pocit, že nic není skutečné, že být na tomto světě nemá žádný smysl, chtěl by zažívat něco opravdovějšího než jen přízemní lidský život.

Já teda tohle období prožívala poslední měsíce.
Začalo to, když jsem ještě chodila do školy, kde jsem byla většinu času naprosto neviditelná, až mě to mnohdy udivovalo, stojím přece hned vedle nich a oni ani mě ani nepřejedou pohledem.
Většinou jsem se pak schovala pod učitelský stůl a četla si, jelikož byl už skoro konec roku a učitelka byla na roztrhání, byli jsme většinu času ve třídě sami, takže jsem si to mohla dovolit i několik hodin.
Nebyla jsem tam úplně sama, měla jsem dvě dobré kamarádky, teda respektive jednu, protože s tou druhou jsme se bavily vlastně jen o škole, takže jakmile skončila škola, naše kamarádství se vypařilo jako pára nad hrncem plným polévky.
Chodila jsem do devítky, takže se pára, respektive naše přátelství, už asi těžko vrátí.

Tohle období jsem skutečně nebyla šťastná.
Útěchu jsem tehdy našla jen v knížkách, procházkách po přírodě a nočním koukáním na hvězdy.
Pamatují si, jak jsem o pozorování hvězd mluvila s kamarádkou, která se jen s úšklebkem zeptala: "A svěcenou vodou se náhodou nepoléváš?".
V tu chvíli jsem cítila něco jako pohrdání, které sice hned zase zmizelo, protože je to jinak opravdu skvělá holka, ale v tu chvíli mi přišla zkrátka prázdná.

Ale upřímně bych se teď do období konce roku klidně vrátila, protože i přes to, že jsem s lidma téměř nenavazovala konverzaci, byli tam a já to cítila, teď jsem většinou sama v pokoji a cítím se dost osaměle, kamarádky jsou všechny někde na táborech, dovolených a podobně.
Co bych dala teď za to, kdybych mohla na nějaký tábor, ale peníze nejsou, takže co už..

(obr - www.i60.cz, www.trans4mind.com)

Strašidla nebo „Strašidla"?

31. července 2015 v 22:47 | Zoett |  Ostatní články.
Asi jediná, která to pojme trochu jinak a obrazně, takže se hned nechápavě nedívejte na obrazovku, o čem že to píšu.

Strašidla pod postelí pro většinu natahující se ruka či jiná děsivá potvora, pro mne jsou to myšlenky, vzpomínky či tajemství, která pro mne znamenají jakousi děsivou příšeru požírající vaše nohy, když je omylem vystrčíte ven z postele.
Tyto "stvůry" mi připadají daleko děsivější než kdejací duchové, zombie a mimozemšťané.
Mimozemšťané mi vlastně ani děsiví nepříjdou, docela ráda bych nějakého potkala (Ano, skutečně si myslím, že existují).

Skutečně si nejsem tak úplně jistá, jestli se tomu i tak říká, jakože: "Máš strašidla pod postelí?" mi teď skutečně příjde jako absurdní fráze, ale i navzdory tomu mě nic jiného na toto téma nenapadlo, asi jsem divná. :D

Ale jinak tedy na duchy, minulé životy, reinkarnaci a podobně věřím, žádnou příhodu jsem sice (zatím) neměla, ale i tak zůstávám otevřená. A ne, v boha nevěřím, respektive ne na toho, jež je dnes podstrkován dnešní církví, proto jen těžce snáším babičku, jak mi rve do ruky růženec a přepíná na křesťanskou stanici.
Moje mamka si třeba myslí, že v minulém životě byla voják v druhé světové, už si nevzpomínám, jak na to přišla, jestli se jí něco zdálo nebo tak, ale její povaha by odpovídala. :D

Takže to by byl 1. článek na blogu a zároveň článek na téma týdne.
Nevěděla jsem, co napsat jako 1. článek, nechtěla jsem moc takové ty klasické články, tak jsem v tomhle viděla dobrou příležitost. Pa.

(obr - www.lidovky.cz, www.prokrastinuju.cz)